Adršpach

Zříceniny hradu na severním okraji pískovcového skalního města Adršpašsko-teplických skal.

Písemné zprávy o počátcích hradu chybí, první zmínka je až v Majestas Carolina, kde je uváděn jako podmínečně zastavitelný. Stavebníkem byl nejspíše ve druhém, nebo třetím desetiletí 14. století český král Jan Lucemburský. V roce 1354 se setkáváme s Hanušem z Adršpachu, zřejmě potomkem adršpašského purkrabí. Okolí hradu náleželo pánum erbu třmene. V roce 1381 je hrad připomínán v rukou Hynka z Dubé a Náchoda a v té době se stává centrem nově konstituovaného šlechtického zboží. Potomci Hynka z Náchoda náleželi v husitských válkách ke katolické straně, a proto byl roku 1420 hrad obsazen husity. Držielem se stal Hynek Krušina z Lichtemburka. V roce 1436 se hrad vrátil do držení rodu z Dubé. Vzhledem k škodám páchaným odsud slezským městům ho Slezané v roce 1447 spolu s blízkým Střmenem, Skálami a Vízmburkem vykoupili a pobořili.

Dispozice hradu založeného na pískovcové pseudoostrožně byla trojdílná. Jižní a střední část opevňuje dvojice valů a příkopů. Vstupní komunikace směřovala od jihovýchodního nároží podél východního bloku. Jižní jádro lichoběžného půdorysu vyplňovala obytná stavba, od jihu krytá dvojicí skalních bloků propojených snad štítovou zdí. Na další dvojici bloků byla založena stavba se zděnými základy. Střední část tvoří především volná plocha nádvoří k níž na severní straně přiléhalo několikaprostorové stavení se studnou při západním průčelí a k východnímu boku se přikládal jednoprostorový podsklepený objekt. Východní jádro na výrazném skalním suku, oddělené od zbytku hradu skalními věžemi, bylo přístupné dřevěným stavením při jeho severovýchodním nároží. Jižní a západní stranu jádra zajišťovala masivní zděná hradba, k níž pravděpodobně přiléhala nějaká stavba. Draže dochované ve východní části suku dokládají existenci dřevěného roubeného stavení. Alespoň v části svého života (po roce 1393) byl hrad nejspíše Ganerbenburgem, přičemž východní jádro mohlo být mladšího původu. Velká volná plocha (vyplývající ovšem z terénní konfigurace), mohla sloužit i jako tábořiště pro polní vojska. To by korespondovalo s uvažovanou funkcí opěrného královského mocenského bodu, podobná plocha je i na Janově hradu Preitensteinu.

Na první fotografii je pohled na draže ve východní části východního jádra, na druhé pozůstaky zdiva stavby na dvojici skalních bloků jižního jádra. Na třetí fotografii je pohled na dvojici příkopu a valů z jižního jádra a na čtvrté příkop.

DURDÍK, Tomáš, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000
ŠIMEK, Tomáš, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy, Praha 1989