Rožnov

Zříceniny hradu na výrazném kopci Hradisko, nad stejnojmenným dvorem, 1,6 km jihozápadně od centra Rožnova pod Radhoštěm.

Hrad, za jehož vznikem stál patrně některý z příslušníků rodu z Kravař, který získal okolí lénem, se v písemných pramenech objevuje až k roku 1372, kdy byl v držení Voka z Kravař. Předchůdcem hradu mohlo být domnělé opevnění na vrchu Hradišťko vybudováné za účelem zajištění biskupské osady vzniklé při kolonizaci prostoru kolem Rožnovské Bečvy. Prokazatelně se osada Rožnov v pramenech zmiňuje až k roku 1310, kdy již existovala a plnila střediskovou funkci. Starší zmínka o lokalitě Rosenowe v závěti biskupa Bruna ze Schauenburku z roku 1267 se podle dbes převládajícího názoru týká spíše osady v prostoru Proskovice – Krmelín – Stará Bělá při jižním okraji Ostravy.

Roku 1437 směnil hrad Vok ze Sovince s Jan z Mesenperku za Helfštejn. Poté se majetek dostal do držení rodu z Cimburka a následně věnem hrabatům z Pezinku, za nichž přestal být lenním statkem. V letech 1505–1525 drželi hrad páni z Kunštátu, po nich do roku 1535 Jan ze Šelmberka. V té době byl hrad renesančně upravován. Od Jana z Šelmberka jej koupil Jan z Pernštejna, který zažádal roku 1538 krále Ferdinada o povolení hrad zbořit, což se o rok později (1539) také stalo. Čeho se boření konkrétně týkalo, nevíme, neboť byly ještě provedeny také i nějaké provizorní opravy a do poloviny 17. století došlo k zřízení sypaného zemního opevnění.

Jádro hradu zaujalo vrcholek kopce, který byl obehnán okružním příkopem (17–19 m) s předhozeným valem. Na obou koncích nepravidelně obdélného jádra (50 x 25–30 m) stály paláce. Delší východní dvoj či trojprostorový a jednoprostorový, možná věžovitý, západní, u jehož portálku vystupuje z líce dvorního průčelí půlválec plného zdiva, snad trnož arkýřové kaple. Později přibyl k západnímu paláci druhý trakt, jehož subtilní zdivo mohlo nést v patře ochoz. Z přístupové jižní strany od sedla, kde stál už v 16. století hospodářský dvůr, chránila jádro silná parkánová hradba, jejíž jihovýchodní nároží zpevňovaly částečně zachované opěrné pilíře. Patrně později byl příkop s valem na severní straně částečně srovnán a ohrazen kamennou zdí, čímž vzniklo boční předhradí.

Přístupová cesta stoupala nejspíše ze sedla od dvora přímo do vrchu, kde na jihozápadě vstoupila do vnějších pásů náspů asi renesančního původu. Odtud pokračovala po jižní a východní straně mezi okružním valem a náspem do míst, kde se oba spojují v plochý jazyk ukončený před bránou severního předhradí, kde překonala po mostu příkop a vstoupila do předhradí. Vstup do jádra neznáme. Buď procházel dnes zmizelým východním parkánem podél čela horního hradu a po zalomení u jihovýchodního nároží parkánu zpevněného pilíři vstoupil do nádvoří jádra, nebo byl veden po severním úbočí jádra do branky parkánu pod severozápadním nárožím západního paláce, který zdá se, vznikl až v další stavební fázi, ovšem s tím, že se s jeho existencí již od počátku počítalo, jak o tom svědčí půlválec zdiva na lícní straně. Dodatečně zmenšovaný otvor ve stěně západního paláce by tak bylo možné považovat za původní, krátkodobě sloužící bránu, přestože proti tomu částečně hovoří nepříznivé výškové poměry a mohlo se jednat o otvor pro přísun materiálu. Později došlo také k rozšíření obytných prostor východního paláce vložením obytného traktu do prostoru východního parkánu.

Na první fotografii je západní palác z valu, na druhé jihovýchodní nároží parkánu. Na třetí fotografii je suterén východního paláce a na čtvrté nádvorní stěna západního paláce.

JANIŠ, Dalibor – VRLA, Radim, a kol. Hrady Zlínského kraje, Lukov 2018
PLAČEK, Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Praha 2001
PLAČEK, Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Dodatky, Praha 2007
SPURNÝ, František, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava, Praha 1983