Vranov nad Dyjí

Hrad přestavěný na zámek na vysoké skalní ostrožně nad řekou Dyjí a městečkem.

Poprvé je hrad krátce zmíněn roku 1100 v Kosmově kronice, poté se o něm prameny na dalších sto let odmlčely. Předpoklad, že hrad byl součástí obranné linie jižní a jihovýchodní hranice Moravy z poloviny 11. století není doložen, stejně tak mohl vzniknout až po bitvě u Mailberka, v níž roku 1182 kníže Vratislav zastavil expanzi bavorské Východní marky. Od začátku na hradě sídlil nižší zeměpanský úřad v čele s kastelány, kteří jsou doloženi od počátku 13. století. Falza pro zábrdovický klášter z počátku 13. století uvádějí hradské úředníky Berthera a Nezamysla z Vranova, přičemž první je ještě zaručeně doložen v roce 1221. Poté je známa řada kastelánů, kteří se od roku 1256 důsledně uvádějí jako purkrabí. Je reálné, že vznik kamenného hradu lze spojit s osobnostmi purkrabího Alberta (1234), Viléma Schenka (1239) a Vikarta z Trnavy (1256-1261). Dokládají to nejen projevy rakouských vlivů hradní architektury, ale i skutečnost, že rod Schenků již v první polovině 13. století nedaleko odtud založil rodový hrad Šenkenberk.

Podnět pro přestavbu zastaralých hradisek dával panovník, financovala jej královská komora, ale ne každý úředník byl schopen takovou akci realizovat. Až do bitvy na Moravském poli byl purkrabím na hradě Albert II., který patřil k okruhu věrných krále Přemysla Otakara II. Poté byl purkrbím Kuna, zakladatel rodu pánů z Kunštátu, který rok poté následoval královnu-vdovu do azylu na Hradci u Opavy. Po roce 1278 hrad asi nakrátko připadl vítěznému Rudolfovi, ale pak se navrátil králi Václavovi II. Po zavraždění posledního Přemyslovce se hrad dostal do rukou Jindřicha z Lipé, po jehož smrti jej patrně převzal Jindřichův stejnojmenný syn. Důležitost hradu pro obranu hranice ale vyvolala tlak aby byl vrácen, což se stalo ještě před revindikační vlnou markraběte Jana Jindřicha. Zástavou získal hrad Smil Bítovský z Lichtenburka, po něm jej držel jeho syn Jiří z Bítova, Vranova a Štítar se svými bratry, který jako významný válečník uplatňoval své schopnosti už od roku 1440 nejen v domácích rozbrojích, ale troufl si i na kondotiérské působení v Rakousku a Uhrách. Poučení z hustistkých válek a neklidných dob vedlo k dalšímu zkvalitnění fortifikace a do své smrti po roce 1481 přeměnil Jiří Vranov v prvořadou pevnost, která o stopadesát let později odolala švédským vojskům. Konečný rozsah dal gotickému hradu Jibdřich z Lichtenburka a jeho synové. V roce 1499 dosáhl uvolnění panství z lenního statutu, ovšem jeho syn Albrecht postoupil roku 1516 Vranov Archlebovi z Boskovic, jenž už za šest let poté vyměnil Vranov Pernštejnům. Po jejich tříleté epizodě se zde až do roku 1532 usadil Zdeněl Meziříčský z Lomnice. Majitelé se pak často měnili. Trojí švédské obležení v letech 1641 a 1645 a požár v roce 1665 uzavřel období středověkého hradu a začal éru barokní a klasicistní přeměny na zámek.

Při archeologickém průzkumu na předhradí nebyla nalezena žádná keramika starší 16. století. Hradisko se tak mohlo rozkládat buď v prostoru hlavních zámeckých budov zadního hradu, dřevohlinitou hradbou by pak stačilo uzařít jen jižní a západní stranu, nebo mohlo zabírat prostor dnešního městečka, kde stojí románský kostel Panny Marie a okrouhlý karner. Patrně jako první byla na skále zbudována mohutná hranolová věž (12 x 10 m), jenž stála na místě dnešního sálu předků. K věži se připojovala dva metry silná obvodová hradba uzavírající plochu přibližně 100 x 35 m. V čele byl vetknut vysoký válcový bergfrit s břitem, který střežil bránu. Před čelem byla přírodní rozsedlina upravená do podoby šíjového příkopu. Hlavní budovou byl palác při severním okraji skály. Na konci vlády Václava II. bylo předhradí tvaru nepravidelného polygonu obehnáno 2 m silnou hradbou a u jeho brány vyrostla dosud stojící hranolová věž, která nebyla začleněna do hradby, ale stála těsně za ní. Na jihovýchodě hradba vybíhala do svahu a po zalomení se napojila k nároží zadního hradu. Předhradí od západu chránil mohutný příkop, taktéž využívající přírodní rozsedlinu.

Za markraběte Jana Jindřicha došlo ke stavbě nového paláce, jehož sklepní partie se zachovaly pod jihovýchodní terasou. Zřejmě v té době byl řešen i zdroj vody, stavebnící nechtěli být odkázáni pouze na cisternu, doplnili ji proto zdrojem z Dyje. Vodu z řeky vytahovali na věž postavenou na severním skalisku, k němuž vedl dřevěný krytý most. Další pás opevnění se táhl při jižní straně nad údolím potoka. Necelý metr silná hradba se připojila k terase pod hranolovou věží s kaplí a běžela k nároží předhradí nad šíjovým příkopem. V jejím východním zlomu stála jediná, dovnitř otevřená věž. Za Jiřího Smila z Lichtenburka došlo k zvýšení parkánové hradby a do roku 1440 byla zpevněna i šesti hranatými dovnitř otevřenými věžemi. Před tímto pásem byl zřízen ještě dolní parkán, jehož zeď sbíhala až k dolní věži na západním konci hřebene. Další hradba obehnala na opačné straně velký příkop před předhradím. Z obou stran se připojila ke skalisku v ose ostrožny před nímž byl vylámán další šíjový příkop. Pro ochranu mostů vznikla na mezilehlém bradle mostní věž. Za Jindřicha z Lichtenburka a jeho synů pak bylo rošířeno předhradí o pozdně gotickou budovu, byly zbudovány nové mosty a na skalisku mezi nimi vznikl barbakán. Renesance přinesla přestavbu zadního hradu, došlo k prodloužení raně gotického paláce až k bergfritu a jeho východní křídlo dosáhlo až téměř k věži s kaplí. Vrcholně gotický palác byl prodloužen k západu, existuje zde i možnost příčného křídla, jenž mohlo dělit hrad na dvě menší nádvoří. Přestavěno bylo i předhradí, obytná stavení postupně obklopila celý dvůr a pohltila i věž. V horním parkánu při jihozápadním nároží vznikla rozměrná budova krytá plochou střechou, kterou mohla jako terasu využít lehčí děla. Druhá budova v parkánu před čelem předhradí byla v 19. století odstraněna. Třetí, v jádru renesanční budova stojí ve zvýšené části předmostí. Podél dolní parkánové zdi na jihu vznikl hliněný plošinový val sloužící k postavení děl proti stráni za údolím potoka. Zachovala se z něho jen východní část, většinu snesly pozdní terasové úpravy.

Na první fotografii je pohled od Dyje, na druhé celkový pohled na severní stranu, na třetí čelo a na čtvrté hranolová věž předhradí.

HOSÁK, Ladislav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava, Praha 1981
PLAČEK, Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Praha 2001
PLAČEK, Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Dodatky, Praha 2007