Vikštejn

Zřícenina rozsáhlého hradu na výrazné ostrožně nad levým břehem Moravice 3,5 km severně od Vítkova.

Vznik hradu, který se poprvé připomíná až roku 1377, je spolu blízkým městečkem Vítkovem kladen do druhé poloviny 13. století v souvislosti s legendárním Vítkem z Kravař. V roce 1377 se hrad zmiňuje při dělení Opavska mezi knížecí bratry. Roku 1394 daroval kníže Přemek les u hradu opavské komendě řádu německých rytířů. V roce 1447 se uvádí bratři Budivoj a Jindřich z Moravice, u nichž není jasné, zda se jedná o purkrabí, nebo držitele. Není vyloučeno, že Budivoj byl nejprve purkrabím, který se získal majetek zástavou do svého vlastnictví. Po zisku Opavska Jiřím z Poděbrad (za držby Opavska Jiřího synem Viktorinem) se Budivoj postavil na odpor proti Viktorinovi, díky čemuž přišel o všechny majetky. Vikštejn získal opavský zemský hejtman Bernard Bírka z Násilé, odpůrce Matyáše Korvína. V držení Bernardova syna Hynčíka Bírka přečkal hrad obléhán (1471), v té době zřejmě kolem hradu existoval a i později zaniklý manský sytém. Při dalším obléhání (1474) byl hrad dobyt a pobořen. Po skončení česko-uherských válek Hynčík hrad opět opravil, v držení jeho synů pak zůstal až do roku 1518.

Poté se majitelé rychle střídali. V roce 1525 se stal držitelem opavský nejvyšší zemský sudí Jan Planknar z Kynšperka, za nějž byl hrad významně přestavěn. Za třicetileté války byl hrad, jehož okolí se stalo místem častých srážek císařských se Švédy, z nařízení slezského zemského velitele poškozen, aby nemohl sloužiy nepříteli (1648). V roce 1657 se vrátil zpět do držení Oderských z Lidéřova, Adam Vilém jej částečně opravil a sídlil na něm až do své smrti (1671). Jeho potomci panství rozdělili, na hradě nesídlili a ten neudržovaný postupně pustl.

Jádro hradu nepravidelného půdorysu s obdélnou zadní částí sbíhající se v tupý břit obrácený proti směru přístupu ohraničuje zalamovaná pláštová hradba široká kolem 1,5 m v zadní a přes 3,1 m v přední části. Zeď dosahující na bocích výšky 6-8,5 m tvořila v čele jakousi form směrem nahoru zužujícího štít zvýšeného ještě o 4,5 m, což navozovalo dojem věže. zmiňované k roku 1640. Zadní část hradu tvořil obdélný nejméně patrový palác z nehož se dnes dochovaly pouze stopy zdí. Vstup do jádra byl veden větší branou v zadní části západní boční strany v blízkosti paláce a druhou menší brankou ve východní zdi naproti ní. Celé jádro obíhal parkán zachovalý v části průběhu na východní straně, kde strmý svah bránil dalšímu rozšiřování hradu a za tří stran (mimo východní) i příkop , v němž se měla podle popisu z roku 1640 nacházet studna.

Renesanční přestavba přinesla rozsáhlé terénní úpravy a vznik velkého obdélného předhradí s obytnými a hospodářskými budovami. Nově vylámaný impozantní šíjový příkop posloužil coby zdroj stavebního kamene. Sypané hliněné opevnění před ním příkopem lze klást do období třicetileté války.

Na první fotografii je pohled ze sypaného opevnění přes renesanční příkop na předhradí. Na druhé fotografii je čelo jádra, na třetí pak zadní část jádra. Na čtvrté fotografii je velká renesanční budova v zadní (jižní části).

KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin, Hrady Českého Slezska, Brno – Opava 2000
PLAČEK, Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Praha 2001
SPURNÝ, František, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava, Praha 1983