Střekov

Velmi dobře zachovalé zříceniny hradu na strmé skále nad pravým břehem Labe, dnes součást Ústí nad Labem.

Zakladatelem hradu byl Pešík z Veitmile, jak se připomíná v listině (1319) potvrzující udělení hradu v léno. Vznik hradu, jehož úkolem bylo střežit důležitou komunikaci vedoucí podél Labe, lze klást do rozmezí let 1316–1319, neboť roku 1316 dostal Pešík od krále Jana Lucemburského ves Střekov, přičemž hrad se ještě nezmiňoval. Už na podzim 1319 přešlo léno na Jana a Beneše z Vartenberka, kteří drželi Děčín a ovládali celý úsek Labe až do konce 14. století. Roku 1400 postoupil Jan z Vartenberka hrad Ješkovi z Vchynic, vznikl ovšem spor o splacení kupní sumy zkomplikovaný získáním hradu míšeňským markrabím Vilémem, který jej osadil i vlastní posádkou. Václav IV. získal hrad jako královské léno zpět, roku 1410 byl purkrabím Vlašek z Kladna, jenž byl, stejně jako jeho bratr Jetřich, za husitských válek stoupencem krále Zikmunda. Hrad zůstal celou dobu v rukách Zikmundových stoupenců, respektive nemáme zprávy o jeho dobytí.

Po husitských válkách žili na Střekově až do roku 1479 Jetřichovi potomci, kteří jej prodali bratřím Hanušovi a Lorencovi Glacům ze Starého Dvora, za nichž byly rozšířeny obytné části. Hanuš Glac držel hrad do roku 1506. Poté se zde, až do roku 1563, kdy Střekov koupil Václav z Lobkovic, vystřídalo několik majitelů. Za Václava z Lobkovic byla provedena úprava obytných částí, ovšem až jeho synovi Adamu Havlovi se podařilo převést majetek do dědičného vlastnictví (1599) a v držení Lobkoviců tak zůstal až do roku 1945. Z popisu (1615) vyplývá, že hrad byl ve špatném stavu. Za třicetileté války byl střídavě v rukou císařských, saských (1631) i švédských vojsk (1634, 1639, 1645, 1648), takže se o něm po roce 1658 hovoří jako o zbořeném a spáleném. Znovu byl dobýván za sedmileté války (1757), kdy byl silně poškozen dělostřeleckou palbou z protilehlého návrší. Romantismus přinesl zájem o zříceninu, byla vybudována restaurace a byly provedeny i první zajišťovací práce.

Jádro hradu protáhlého pětiúhelníkového půdorysu zaujalo vrchol znělcové skály. V jeho severním nároží se na nejvyšším místě nachází dovnitř hradebního okruhu vtažený 17 m vysoký okrouhlý bergfrit a v opačném nároží této kratší strany se nacházela menší okrouhlá věž, nebo věžice. Delší strany jádra byly zajištěny okrouhlými dovnitř otevřenými baštami. Jižní část nad řekou zaujal obdélný palác dvouprostorový palác, jehož jihozápadní strana nad řekou byla zakončena vystupujícími zaokrouhlenými nárožími, jejichž smysl je z hlediska aktivní obrany sporný, neboť staveniště chrání strmé skalní stěny. Vstup do jádra procházel níže položeným předhradím na jihovýchodě, do něhož se vstupovalo věžovitou branou. Severozápadně od jádra se na plošině oddělené příkopem vylámaným do skály nacházela rozměrná obdélná stavba, jejíž účel neznáme, ale která mohla svojí značnou hmotou krýt jádro. Její podřízení vůči jádru lze vyvodit z podoby portálu branky pod bergfritem vedoucí na spojovací můstek, vpadlina svědčí, že zvedací část byla vytahována směrem k jádru.

Pozdně gotické přestavby provedené saskými mistry se dotkly všech částí hradu, přibylo pravděpodobně dolní předhradí, v horním předhradí vznikla velká budova s výstavným sálem. V jádře vznikl v severovýchodním nároží na místě malé věžice věžovitý palác, k východní i západní boční hradbě byla přiložena křídla a do východní bašty byla vložena kaple. Velký palác na jihu dostal nová velká okna.

Na první fotografii je pohled z věže na zadní část hradu s pozůstatky mohutné obdélné stavby. na druhé fotografii je jižní část hradu s nejstarším palácem. Na třetí fotografii je severní strana hradu ze zadní části hradu, vlevo pod bergfritem je viditelná vpadlina padacího mostku. Na poslední fotografii je pohled z prostoru paláce směrem na sever.

ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy, Praha 1984
DURDÍK, Tomáš, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000