Landek

Terénní stopy rozlehlého hradu na jižním okraji vrcholu Landek nad levým břehem Odry při jejím soutoku s Ostravicí, mezi Koblovem a Petřkovicemi.

První písemná zmínka o Landeku pochází z roku 1297 v souvislosti s upřesněním průběhu moravsko-slezské hranice ma řece Ostravici v úseku mezi Landekem a uherským pomezím, ovšem hrad přímo je zmiňován až roku 1303, kdy Siegfried (Žibřid) z Barutu datoval na svém (sic!) hradě Landeku listinu pro hlučínské měšťany. Odkaz na zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. v této listině napovídá, že Hlučín obdržel městská práva už před rokem 1278 a vazba mezi ním a Landekem vede k úvaze, zda ve stejné době nedošlo také k výstavbě zeměpanského hradu. V roce 1349 se jako správce a pán hradu objevuje bývalý těšínský fojt Petr z Warty, jemuž opavský vévoda Mikuláš II. schválil donaci ve prospěch opavského špitálu. O deset let (1359) později Karel IV. povolil Mikuláši II. Opavskému zapsání hradu s příslušným obvodem a městem Hlubčicemi věnem své manželce Jutě.

Při dělení Opavska (1377) mezi syny Mikuláše II. se Landek s Hlučínem a vesnicemi Koblovem, Markvartovicemi a Bobrovníky stal součástí dílu opavských knížat Václava I. a Přemka, který, zřejmě po smrti své matky Juty (1380), převedl Landek s Hlučínem na nevlastního bratra Mikuláše III. Nedlouho poté (1385) slíbili olešnicko-kozelští vévodové Konrád II. a Konrád III. Přemkovi Opavskému, že po vyrovnání dluhu uvolní državy jim svěřené Mikulášem III. Po Mikulášově smrti (1394) sice Přemek většinu závazků vyrovnal, ovšem Hlučínsko vyplatit nedokázal, neboť z konfirmační listiny krále Jiřího z Poděbrad vyplývá, že město Hlučín s příslušným obvodem podléhalo správě olešnicko-kozelských knížat a jako jejich majetek se objevilo i v soupisu z roku 1474. Nejspíše krátce nato vyňal král Matyáš Korvín Hlučínsko z jejich moci, protože v roce 1482 projednal na Hlučíně hornoslezský hejtman Jan Bělík z Kornic majetkoprávní vyrovnání mezi kněžnou Markétou Krnovsko-Ratibořskou a jejím bratrem Janem Mladším Ratibořským. O deset let později (1492) předali, po dohodě s českým králem Vladislavem II., Jan a Václav Bělíkové z Kornic Hlučínsko pro dluhy tešínskému knížeti Kazimírovi, který jej roku 1495 prodal Janu Trnkovi z Ratibořan, jenž majetek záhy postoupil Baltazaru a Melicharovi Vlčkům z Dobré Zemice (1498). Četná jednání v Hlučíně i absence přímých zpráv o hradě po celé 15. století vedou k předpokladu, že hrad zanikl za husitských nebo česko-uherských válek (1469–1474). V roce 1518 se již výslovně uvádí jako pustý.

Předchůdcem středověkého hradu v strategické poloze na temeni výrazného vrchu s vynikajícím rozhledem k jihu a jihovýchodu, do předpolí Moravské brány, bylo slovanské hradiště z 8. či 9. století s kontinuitou osídlení do 11. až 12. století. Středověký hrad nepochybně využil stávající fortifikační systém hradiště, doplněný soustavou šíjových příkopů zjištěných na západní, respektive jihozápadní straně. Jednodílné nepravidelně oválné mírně sklonité jádro (100 x 70 m) s četnými povrchovými depresemi bylo na severní straně ohraničeno v oblouku vedeným 15 - 20 m širokým šíjovým příkopem, před nímž se nacházel mohutný val o délce 150 m a šířce v patě 17 - 18 m, který se na jihovýchodní straně přimykal k skalnatému srázu a na severozápadě končil v úzké, jihozápadně klesající šiji členěné třemi příkopy o délce 17 m, 19 m a 23 m s kotlovitým dnem. Před valem se nacházel další příkop o šířce 10 - 15 m. V čele jádra na severu se zachoval náznak valu. Jižní a částečně i jihozápadní strana byla přirozeně chráněna strmým skalnatým srázem, pod nímž teče řeka. Upravené plošiny na jižní a západní straně pod hranou jádra nelze časově zařadit. Přístupová komunikace vedla nejspíše od severovýchodu po mostě přes příkop.

Z nadzemní architektury se zachoval pouze krátký úsek z lomového zdiva spojovaného na maltu v jihovýchodní části dispozice. Při archeologické sondáži byly při jižní straně nalezeny zbytky maltových podlah, proto je sem, do nejlépe chráněné části dispozice, kladena existence paláce. Podle starších údajů měl mít hrad pravidelný ortogonální půdorys s věžemi v rozích, čemuž příliš neodpovídá obrys hradního plató, není to však vyloučeno. Hrad byl částečně pobořen již na počátku 17. století, když sloužil jako základna různých band, přesto byly ještě na počátku 19. století jeho hradby i vnitřní zástavba dobře rozpoznatelné. Definitivní konec mu přineslo 19. století, kdy byl místními obyvateli rozebrán na stavební materiál.

Na první fortografii je první příkop s valem od severovýchodu, na druhé druhý příkop s jádrem z valu od severovýchodu. Na třetí fotografii je jihozápadní strana jádra z vyhlídkové věže, na posledním snímku je příkop s valem - pohled z jádra od severozápadu.

KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin, Hrady Českého Slezska, Brno – Opava 2000
SPURNÝ, František, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava, Praha 1983