Čalonice

Zříceniny hradu na klesajícím skalnatém výběžku do údolí Jihlavy zatopeného dalešickou přehradou, 2 km severovýchodně od Dalešic.

Poprvé se Čalonice objevují až v predikátu Sezemy (1364-1374), příslušníka vladyků z Bukoviny. Tvrz sama se uvádí až po předčasné smrti Sezemova syna Ludvíka (1392), kdy zboží převzal Zikmund z Myslibořic. Roku 1417 přebral Čalonice jeho syn Jan, jímž rod záhy vymřel. Někdy poté se majetek dostal do držení dalešického konventu, jemuž patřil v 16. století. Archeologické prameny datují existenci hradu od konce 13. do počátku 15. století, přičemž nálezy korespondují se zprávou z roku 1417 hovořící o tvrzišti. Průzkum také odhalil výraznou požárovou vrstvu obsahující hroty šípů a šipek, což napovídá násilnému zániku hradu za rozbrojů předhusitského období. Sídlo nebylo obnoveno, ves v předpolí hradu zanikla až někdy po polovině 16. století.

Klesající skalnatý výběžek oddělil od rozlehlého předpolí hradu impozantní, zčásti do skalního podloží vysekaný, šíjový příkop o šířce 24 m a hloubce 7,5 m. Čelní hradba se na bocích zalamovala a sbíhala dolů, kde na konci skalního výběžku spoluvytvářela jednoprostorové stavení s vížkou o rozměrech 4 x 4 m v jeho jižním nároží. Za čelní hradbou se ve vyvýšené přední části, která byla pravděpodobně oddělena zdí, nacházela (zřejmě) obytná volně stojící věž (10 x 8,5 m) o síle zdiva 2 m. V předpolí hradu se mohlo nacházet lehce opevněné předhradí, či prameny zmiňovaný dvůr, v sousedství se pak rozkládala ves Čalonice tvořící hospodářské zázemí hradu.

Na první fotografii je vnitřní strana obytné věže, na druhém vnitřní strana čelní hradby. Na třetí fotografii je boční hradba na jižní straně a na posledním snímku severozápadní nároží čela přes příkop.

PLAČEK, Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Praha 2001